Jdi na obsah Jdi na menu

Mii život :)

2. 11. 2007

     V září roku 2006 mi zemřel můj první pejsek, byla to fenka neznámého původu, kterou jsme si v mých devíti letech vzali z útulku. Vypadala jako Border colie a i povahu měla podobnou. Byla taková svá, asi poznamenaná předchozím životem a útulkem, nesnášela jiné feny a sem tam i nějakého psa. Ráda utíkala a toulala se, ale vždy se vrátila a my jí hledali a hledali a i když jsme se jejím útěkům snažili všemožně zabránit, byla to tak chytrá hlavička, že nás vždy přelstila. Ani vychovaná nijak moc nebyla....ale byla to naše Lady, tak se jmenovala. Nakonec si na nás tak zvykla a my na ní. Byla to osobnost. Naše "Lejdynka". Byl to můj první pejsek a ten vždycky zanechá v srdíčku dítěte velkou stopu, pro mě to byla nejlepší a nejvychovanější fenka, kterou jsem znala. Jen si to všechno člověk uvědomí, až když už to ten psík nemůže ocenit. Byla jsem hloupá, nevěnovala se jí, netrávila s ní hodiny na procházkách a teď toho lituji. Škoda, že jsem si to uvědomila až 19. září,  kdy nás opustila. V srdíčku mém i mé rodiny po Lejdynce zůstala jen prázdná díra. Ale nikdo už nového pejska nechtěl.....jenže já jo, a byla jsem dlouho neštěstná a nebyla si jistá, zda pořídit nebo ne. Ale srdíčko vyhrálo...a teď mají Miu všichni moc rádi:) Ale na Lejdynku nikdy nezapomenu...naučila mě toho moc o mě i o citlivé psí duši.

     S novým psíkem jsem chtěla napravit vše, co jsem dělala špatně.Když jsem vybírala, které plemeno by pro mě a můj životní styl bylo nejvhodnější, trvalo celkem dlouho než jsem se opravdu rozhodla přímo pro Cane Corso. Věděla jsem jaké povahové vlastnosti by můj psík měl přibližně mít, a tak jsem hledala a hledala.

     Chtěla jsem psa, který by nebyl hyperaktivní, ale ani hodně líný. Aby byl věrný svému pánovi a neútočil na zvířata v rodině ani jiné ( ovlivní přavážně socializace štěňátka ). Zároveň jsem se se svým budoucím kamarádem chtěla věnovat výcviku a hrám. A protože studuji veterinu a psík by mohl na přednášky a některá cvíka se mnou, viděla jsem v tom vhodnou část socializace, kterou cane corso určitě potřebuje. A co bylo také důležité, že to měl být pes do bytu. Zhodnotila jsem co můžu já tomuto plemeni nabídnout a už jsem se jen rozhodovala zda psa či fenku:) Myslím si, že pro mě, jako začátečníka s molossy je určitě vhodnější fenka. A tak jsem začala hledat kandidáta na mojí první fenku cane corso.

     Věděla jsem, že papíráčka si nemůžu dovolit, přece jenom si vydělávám jen o prázdninách a přes rok mě sponzorují moji rodiče. A abych jí mohla dát kvalitní krmivo, doplňky, hračky , očkování a  veterinární péči, musela jsem počítat s nižší cenou štěňátka. A tak jsem po dlouhém pátraní objevila štěňátka v Šumné u Znojma.

      Když jim bylo šest týdnů jela jsem se na ně podívat a také zjistit víc informací o jejich předcích. Myslím si,  i když je Mia bez PP, žá má celkem dobrý původ (teď nepočítám exteriér, ale stránku zdravotní ). Hned mě tato štěňátka zasáhla přímo u srdíčka a dlouho jsem se rozmýšlela, které bude to MOJE:) Seděla jsem u nich a mazlila se s nimi, ale je těžké mezi tolika mazlíky vybrat to pravé......a pak jsem na ně zavolala a přišla ke mně jedna mlá modrá kulička s modrýma očkama a já měla jasno....to byla moje Mia:)

     Poté jsem odjela domů a čekala až uplyne dalších pár týdnů a já si pro ní pojedu.........hrozně se to vleklo a nejednou čas vůbec neutíkal...........no a pak jsem jí měla znovu v náručí, a to 26.1 2007, bylo jí přesně devět týdnů. A odjela s námi do nového domova. Byla opravdu odvážná, skoro nekňučela a hned doma si chtěla hrát. Pak usnula jako špalek a prospala v klidu celou noc vedle naší postele, až na pár kníknutí byl klid.

Byla zlatá už od malička:)

     S Miou jsem ze začátku chodila opravdu každé dvě hodiny ven, a to přes den i v noci...po dvou týdnech jsem vypadala jako zombík a spala za chůze. Postupně jsem začala interval prodlužovat na tři, čtyry......hodiny. Myslím, že to za to stálo, Mia se naučila čistotnosti a sama si pak "řekla", že potřebuje ven. Za celé Mii dětství jsme měli v bytě tak osm loužiček a ani jeden bobek:) Vím,že u mnoha lidí to takto nejde, ale já si Miu přivezla ve zkouškovém období, a protože jsem věděla, že si ji přivezu snažila jsem se udělat zkoušky dřív, abych na ní měla čas ( a povedlo se:)). Byla jsem s ní pořád:)A vlastně i teď pořád jsem.

     Také po úplném očkování s náma začala Mia cestovat...máme to totiž trošku složitější:) Studuji s přítelem v Brně, kde bydlíme v pronajatém bytě. Ale každé dva týdny jedu na víkend k rodičům do Ústí nad Labem. Přítel zase jezdí k babičce a dědovi, kteří bydlí u Berouna. Takže to vždycky hezky spojíme a autem jedeme z Brna do Berouna a já další den vlakem do Ústí....no a Mia jezdí se mnou úplně všude:) Takže vlak, metro, trolejbus, autobus, tramvaj, auto..prostě nic nedělá Mie problémy......prostě dokonalá socializace:)

     Ze začátku se dělalo Mie v autě špatně. Zvracela a neuvěřitelně slintala...ale jak jezdíme často začala auto milovat a skáče mi i do cizích aut trubka:) Je názorným příkladem, že to jde v autě naučit. V jiných přemisťovadlech se jí špatně nikdy nedělalo...naštěstí:) Představa pozvracených spolucestujících mě děsí:). Takže Mia je profesionální cestovatelka.

     Ani v Brně není Mia sama déle než dvě hodiny. Chodí se mnou na přednášky i některá cvíka ( když nejsem v laboratoři nebo na pitevně ). Kde je zvyklá si v klidu lehnout a nezlobit, potom se vydovádí s ostatními pejsky, kteří jsou s páníčky na přednášce. V Brně máme hodně psích kamarádů, hlavně mezi " studentskými psy ":)

     I na cvičík chodíme v naší škole, je přímo v areálu školy, což je super...hlavně když to máme 10min cesty:) No prostě už si nedokážu představit Miu nemít, jediná nevýhoda je, že Mia nevydrží dlouho sama.....ale zatim nemusí, tak snad to tak i zůstane:)